...alergie na změny?
Přemýšlela jsem, jak dnešní článek nazvat. A sice jsem nějaký vymyslela, ale vlastně stále nevím, jestli je to ten pravý ořechový.
Pravdou je, že jsem zase v něčem hrozně kontrastní.
Jsem ten typ člověka, co ...nemá rád stereotyp.
Vždy jsem trpěla nad představou, že bych měla každé ráno brzy vstát, jít na 8 do práce, do 4 to tam nějak přežít, dojít domů, kafíčko s mužem, udělat s dětmi úkoly, nachystat večeři, spolu se podívat na něco v televizi, uspat děti, sprcha, 2 kapitoly, jít spát a další den nanovo.
Ne, ne ne, ne, jedno velké NE!
Asi bych se z toho zbláznila.
Na druhou stranu, určitou jistotu toho, že vím, co bude následovat, mám ráda.
Že vím, že další den je pondělí, tudíž vstávám do školy/práce. Že mám nějaký rozvrh, který se dá různě mobilně pozměnit, ale struktura, nebo jeho kostra, je vcelku neměnná.
A je pravda, že jakmile si na něco takového navyknu, je pro mě hrozně těžké z toho nějakým způsobem vyjít.
Ale už jsem na sobě stihla vypozorovat, že to tak také není vždy.
Záleží hodně na situaci.
Jestli mám k tomu všemu nějaký úzký subjektivní vztah.
Už po loňském létě jsem nějak nedokázala zvládnout návrat do vysokoškolních lavic.
A teď to cítím stejně.
Navykla jsem si na jiný režim. Neříkám, že ideální. Ani náhodou. (ono taky CO je ideální)
Ale zapadla jsem zase do místa, kde mi vnitřně bylo fajn. Ne tak dobře jako v létě, ale dobře.
Kde jsem zase na chvíli zapomněla na své démony.
Na svou úzkost.
Mohla jsem být doma, s rodinou. Mohla jsem být s přáteli. Pomáhat lidem. Dělat tu práci, která mě baví.
A já vím, že škola je tu přesně proto, abych pak tuto práci mohla dělat...ale...
Já ani nevím, jak to vyjádřit...
...protože teď to zní hloupě.
Jen vím, že zítra začíná další semestr a já vnitřně trpím.
Škola jako taková za to asi nemůže.
Jen...se bojím.
Změny.... bojím se zase chodit do školy, protože to znamená být méně doma. Znamená to, že přijde více úzkostných chvílí. Více pocitů osamělosti v Brně. Více Brna jako takového... Učení a málo času sama na sebe.
A vím, že to všechno zase hrozně přeháním a neměla bych.
Ale tohle ve mně prostě teď je.
A já to nedávám.
Nechci se loučit...s tím, na co jsem si tady zase zvykla.
Nechci se loučit...
...nechci změnu...
Pravdou je, že jsem zase v něčem hrozně kontrastní.
Jsem ten typ člověka, co ...nemá rád stereotyp.
Vždy jsem trpěla nad představou, že bych měla každé ráno brzy vstát, jít na 8 do práce, do 4 to tam nějak přežít, dojít domů, kafíčko s mužem, udělat s dětmi úkoly, nachystat večeři, spolu se podívat na něco v televizi, uspat děti, sprcha, 2 kapitoly, jít spát a další den nanovo.
Ne, ne ne, ne, jedno velké NE!
Asi bych se z toho zbláznila.
Na druhou stranu, určitou jistotu toho, že vím, co bude následovat, mám ráda.
Že vím, že další den je pondělí, tudíž vstávám do školy/práce. Že mám nějaký rozvrh, který se dá různě mobilně pozměnit, ale struktura, nebo jeho kostra, je vcelku neměnná.
A je pravda, že jakmile si na něco takového navyknu, je pro mě hrozně těžké z toho nějakým způsobem vyjít.
Ale už jsem na sobě stihla vypozorovat, že to tak také není vždy.
Záleží hodně na situaci.
Jestli mám k tomu všemu nějaký úzký subjektivní vztah.
Už po loňském létě jsem nějak nedokázala zvládnout návrat do vysokoškolních lavic.
A teď to cítím stejně.
Navykla jsem si na jiný režim. Neříkám, že ideální. Ani náhodou. (ono taky CO je ideální)
Ale zapadla jsem zase do místa, kde mi vnitřně bylo fajn. Ne tak dobře jako v létě, ale dobře.
Kde jsem zase na chvíli zapomněla na své démony.
Na svou úzkost.
Mohla jsem být doma, s rodinou. Mohla jsem být s přáteli. Pomáhat lidem. Dělat tu práci, která mě baví.
A já vím, že škola je tu přesně proto, abych pak tuto práci mohla dělat...ale...
Já ani nevím, jak to vyjádřit...
...protože teď to zní hloupě.
Jen vím, že zítra začíná další semestr a já vnitřně trpím.
Škola jako taková za to asi nemůže.
Jen...se bojím.
Změny.... bojím se zase chodit do školy, protože to znamená být méně doma. Znamená to, že přijde více úzkostných chvílí. Více pocitů osamělosti v Brně. Více Brna jako takového... Učení a málo času sama na sebe.
A vím, že to všechno zase hrozně přeháním a neměla bych.
Ale tohle ve mně prostě teď je.
A já to nedávám.
Nechci se loučit...s tím, na co jsem si tady zase zvykla.
Nechci se loučit...
...nechci změnu...
Komentáře
Okomentovat