Chuť zase začít...
Opět přišel ten den. Ten den, kdy mi přišlo na mysl začít něco psát...veřejně.
Už je to nějaký ten pátek, co jsem to dělala naposledy a upřímně mi to ani moc nechybělo. Ale dnes jsem byla na dlouhé procházce, sama jen se svými myšlenkami a nápady, a zase se mi to mihlo hlavou.
Vzpomněla jsem si na to, že blog byl pro mě vždy skvělý způsob, jak se vypsat ze svých myšlenek, toho, čím procházím, určitý způsob ventilace, který mě dokázal povzbudit. Možná to celé přišlo i s tím, že jsem dočetla knihu Kafe a cigárko, což je vlastně jakýsi "scuc" právě blogových článků a nápadů. Dokázala jsem se zase vidět za tím notebookem a psát a psát a mít z toho radost a hlavně mít v rukávu spoustu nápadů a témat, o kterých chci psát a o kterých chci, aby lidé četli.
Teď, když tu reálně fakt sedím, už se to zase nezdá až tak jednoduché. Ale cítím, že mi to svým způsobem chybělo.
Nemyslím si, že by se mi mohlo stát, že by nebylo, o čem psát. Jestli mám něčeho opravdu nadbytek, tak jsou to myšlenky v hlavě (forever stay overthinker). A ani se nebojím toho, že by to nebylo čtené - o to mi ani tak nejde, opravdu to beru spíš jako formu terapie. Vypsat se...
Ale z čeho strach mám, je čas. Jo, je relativní a není ho tak málo, jak se všichni pořád hrozně přesvědčivě tváříme. Nicméně si ho člověk stejně musí vyčlenit a věnovat ho určité činnosti. Proto se uvidí, jak to půjde, nebo nepůjde.
Prostě a jednoduše, zatím s tím nepůjdu úplně na trh a uvidíme, až jak mi to vydrží.
Jedním z dalších impulzů je fakt, že mi fakt chybí nějaké umělecké vyžití. Včera jsem byla na tetování a po rozhovoru s tatérem (@Dareksays - btw, neskutečně talentovaný, milý a inspirativní člověk) mi docvaklo, jak málo se tomu všemu, na co jsem dřív byla zvyklá, věnuju. Že už tolik nepíšu. A tím pádem mi to ani tak nejde. Takže když pak s něčím začnu, nelíbí se mi to a ještě jednodušeji než kdy dřív to letí pomuchlané do koše. Že už ale ani tolik nezpívám, nehraju na kytaru nebo housle, nekreslím.
A že mi to neskutečně chybí.
Ale tentokrát to chci jinak.
Nechci psát články na téma, mít celé zaměření blogu na jednu konkrétní věc, jak už to v minulosti několikrát bylo. Nechci psát o zdravém životním stylu, vaření, nebo fitness, nechci psát ani o fyzioterapii, hudbě, nebo o knihách, které jsem přečetla. Nechci o tom psát v tom stylu, že budu někomu svými články radit, představovat věci/produkty, propagovat, recenzovat,..
Chci jen a pouze psát o věcech, zážitcích, momentech (a klidně o těch všech věcech viz výše) ALE ZE SVÉHO ÚHLU POHLEDU. Jak jsem to prožívala. Co se mi odehrávalo v hlavě. Jaké jsem měla pocity. Jak to bylo.
Zvnitřku. Z mé duše.
Takže to má být svým způsobem dost otevřené. Ale na druhou stranu opředené pavučinou anonymity... Představa, jak to půjde udělat, je zatím dosti hrubá... Ale to se poddá. Anebo ne...I to je v pohodě.
Už je to nějaký ten pátek, co jsem to dělala naposledy a upřímně mi to ani moc nechybělo. Ale dnes jsem byla na dlouhé procházce, sama jen se svými myšlenkami a nápady, a zase se mi to mihlo hlavou.
Vzpomněla jsem si na to, že blog byl pro mě vždy skvělý způsob, jak se vypsat ze svých myšlenek, toho, čím procházím, určitý způsob ventilace, který mě dokázal povzbudit. Možná to celé přišlo i s tím, že jsem dočetla knihu Kafe a cigárko, což je vlastně jakýsi "scuc" právě blogových článků a nápadů. Dokázala jsem se zase vidět za tím notebookem a psát a psát a mít z toho radost a hlavně mít v rukávu spoustu nápadů a témat, o kterých chci psát a o kterých chci, aby lidé četli.
Teď, když tu reálně fakt sedím, už se to zase nezdá až tak jednoduché. Ale cítím, že mi to svým způsobem chybělo.
Nemyslím si, že by se mi mohlo stát, že by nebylo, o čem psát. Jestli mám něčeho opravdu nadbytek, tak jsou to myšlenky v hlavě (forever stay overthinker). A ani se nebojím toho, že by to nebylo čtené - o to mi ani tak nejde, opravdu to beru spíš jako formu terapie. Vypsat se...
Ale z čeho strach mám, je čas. Jo, je relativní a není ho tak málo, jak se všichni pořád hrozně přesvědčivě tváříme. Nicméně si ho člověk stejně musí vyčlenit a věnovat ho určité činnosti. Proto se uvidí, jak to půjde, nebo nepůjde.
Prostě a jednoduše, zatím s tím nepůjdu úplně na trh a uvidíme, až jak mi to vydrží.
Jedním z dalších impulzů je fakt, že mi fakt chybí nějaké umělecké vyžití. Včera jsem byla na tetování a po rozhovoru s tatérem (@Dareksays - btw, neskutečně talentovaný, milý a inspirativní člověk) mi docvaklo, jak málo se tomu všemu, na co jsem dřív byla zvyklá, věnuju. Že už tolik nepíšu. A tím pádem mi to ani tak nejde. Takže když pak s něčím začnu, nelíbí se mi to a ještě jednodušeji než kdy dřív to letí pomuchlané do koše. Že už ale ani tolik nezpívám, nehraju na kytaru nebo housle, nekreslím.
A že mi to neskutečně chybí.
Ale tentokrát to chci jinak.
Nechci psát články na téma, mít celé zaměření blogu na jednu konkrétní věc, jak už to v minulosti několikrát bylo. Nechci psát o zdravém životním stylu, vaření, nebo fitness, nechci psát ani o fyzioterapii, hudbě, nebo o knihách, které jsem přečetla. Nechci o tom psát v tom stylu, že budu někomu svými články radit, představovat věci/produkty, propagovat, recenzovat,..
Chci jen a pouze psát o věcech, zážitcích, momentech (a klidně o těch všech věcech viz výše) ALE ZE SVÉHO ÚHLU POHLEDU. Jak jsem to prožívala. Co se mi odehrávalo v hlavě. Jaké jsem měla pocity. Jak to bylo.
Zvnitřku. Z mé duše.
Takže to má být svým způsobem dost otevřené. Ale na druhou stranu opředené pavučinou anonymity... Představa, jak to půjde udělat, je zatím dosti hrubá... Ale to se poddá. Anebo ne...I to je v pohodě.
Komentáře
Okomentovat