...démoni v hlavě...
Lidi mi často říkají, že příliš přemýšlím. Až moc se zabývám myšlenkami a detaily.
A já na to nemám co říct. Krom toho, že mi v hlavě zase jede další vlna myšlenek nad tím, jak moc to jde na mě asi poznat a co proti tomu dělat.
Je to totiž pravda.
Jestli s něčím dennodenně bojuji, tak jsou to právě všemožné nitě, útržky a cáry různých vzpomínek, domněnek, myšlenek, názorů, snů,... prostě všeho možného, co mi útočí na tu kulatou věc na krku (asi hlava..?) a ne a ne se toho zbavit.
Respektive.
Když jsem byla mladší, strašně mi to vadilo. Bojovala jsem proti tomu, nesnášela jsem to. Protože upřímně, kdo by to měl rád...
...když se Vám chce hrozně moc spát, ale neustále Vám koluje hlavou, co jste ten dělali, jak to mohlo být jinak a jak to celé pak mohlo dopadnout jinak... A co teprve zítra??? Pojďme vymyslet plán událostí na celý další den, ano prosím!
...když máte dávat někde pozor, ale těkáte pohledem, hrajete si s prsty na rukách a už se vidíte někde jinde, a to nejlépe v úplně jiné realitě, kde by se to všecko, co si vysníte, skutečně mohlo stát.
...když se někam chystáte a už vidíte celý scénář toho, co by se mohlo stát a jakým způsobem by to mělo vlastně proběhnout (jaké zklamání, když to tak pak není...)
...když chcete jednou prostě jen klidně sedět a být, v danou chvíli na daném místě, ale nejde to, protože už Vám zase v hlavě plují miliardy konspiračních teorií.
Je to otravné. Hrozně moc.
Zkoušela jsem kde co, abych to alespoň trochu zmírnila.
Zpočátku mělo všecko pozitivní účinek - soustředění se na cvičení, vypsávání se z myšlenek, mindfulness, hudba, tanec, procházky,... Ale postupem času se to overthinkování a neutichající myšlenkové záznamy prodralo i do těchto odpočinkových aktivit.
Začala jsem to nazývat démony.
Protože jak jsem psala výše, nesnášela jsem to.
Měla jsem za to, že mi to ničí život. Že jsem díky nim spoustu věcí pokazila, přepískla.
Sváděla jsem to na démony a cítila se oproti nim více a více bezmocná. Jasně, byly dny, kdy nebyly tak silní, nebo jsem já byla silnější a nedobývali mě tolik.
Ale jak už to tak bývá, vzpomínky bývají hlasitější ohledně těch negativních zážitků. Nebo nevím, jak to máte vy, ale spíš u těchto záležitostí mám naprosto jasno, jak se co stalo, přesné pořadí, věty, pocity, bolest... U těch šťastných chvílí, ať už je jakkoli mindfull prožiju, se mi to stejně tak nějak sleje do jednoho uzlu, u kterého je hrozně těžké jej nějakým způsobem rozmotat do jednotlivých provázků.
Takže démoni byli hlasitější.
A démoni byli mou součástí.
Nenáviděla jsem je. A to je jasnou rovnicí k tomu, že jsem nenáviděla i sama sebe. A o to více, protože jsem nad nimi neuměla zvítězit. Že jsem byla tak slabá.
Proč to píšu v minulém čase....?
Nemůžu říct, že je to úplná minulost.
Není.. Ani zdaleka.
Démoni jsou tu pořád se mnou. Pořád těžce bojuju se sebeláskou a sebepřijetím, i když je to už opravdu velký posun (ticho, ty démone, který mi právě našeptáváš, že se nějak moc vychvaluju!).
Ale naučila jsem se je brát jinak.
Jako svou součást. A já už taková jsem. A taková bych se přece měla brát ne?
Poprvé mi tuto možnost ukázal Jacoby Shaddix, zpěvák americké kapely Papa Roach.
Bylo by krásné, kdybychom o to spolu mohli mluvit osobně, otevřeně, protože si myslím, že on sám má k tomu spoustu poutavých příběhů. Ale tak dokonalé by to být nemohlo.
Nesetkala jsem se s ním až tak osobně.
Bylo to na koncertě v Praze, když jsem na nich byla poprvé. Rozmluvil se o tom tak krásně před písničkou Scars (která je celá prostě dokonalá) a v souvislosti s Chesterem (zpěvák Linkin Park), který necelé 2 měsíce předtím spáchal sebevraždu.
Nepamatuju se přesně slovo od slova, co říkal. To ani náhodou. Vím jen, že mě to hluboce zasáhlo. Jak mluvil právě o těch démonech, které si nosí KAŽDÝ, v různých podobách, různých intenzitách, projevech,... A že s nimi taky dlouho bojoval. A že to je dlouhý a vyčerpávající boj.
Ale na druhou stranu nekonečný a zbytečný. Člověk přece válčí sám se sebou. Jak může být vítěze, nebo poraženého?
A tak to zkusil jinak. Přijmout to. Přijmout sám sebe takový, jaký je. Se vším všudy.
A ještě se o tom rozmluvit veřejně. Skrze své texty, svou hudbu. Sdílet to se svými fanoušky, se světem.
Stála jsem uprostřed davu, který samozřejmě nadšeně vřeštěl a pištěl, protože asi každý v tom nacházel něco, co přesně sedělo na něj.
A mně se hnaly slzy do očí. Došlo mi, že nemusím bojovat. Že tím bojem se akorát více a více srážím na kolena a ubližuju si. O to více pak přemýšlím, tropím blbosti, způsobuju sama sobě bolest.
Od té doby jdu na to jinak. Už ty démony neberu jako nutné zlo.
Ale jako něco, co mi taky může ukázat cestu.
Nesnažím se je mermomocí vypnout. Nechávám je mluvit, překřikovat se, tahat mě za rukávy a ukazovat jiné cesty.
Není to vždy jednoduché. Pořád by asi bylo lepší mít tlačítko, kterými by se jednoduše vypnuli, měla bych asi podstatně snazší život. Nebo minimálně v hlavě by mi bylo lehčeji...
Ale tak to není a nemá cenu přemýšlet nad tím, co by bylo, kdyby to tak bylo.
Myslím, že tím jsem udělala velký krok dopředu. Pohla se z místa.
Přijala je jako svou součást a přestala je nenávidět.
Jsou chvíle, kdy mě ovládnou a já nemůžu dělat vůbec nic. V takových chvílích jsem na sebe zase tvrdá, chci si ublížit, křičet na celý svět, utéct někam hodně daleko a začít jinak.
Ale nic netrvá věčně a i tento stav nakonec odezní. Já se uklidním a dojde mi, že je všecko v pořádku. Že se není čeho bát. Chvíli ještě bojuju sama se sebou a tím, jestli si nemám začít nadávat, jak jsem to nezvládla, zase se nechala ovládnout, zmítat a zbytečně (!!!) se jim poddala.
A pak mi dojde, pomalu, krůček po krůčku, že by to nemělo smysl.
Zhluboka nádech a výdech...
A jít dál.
Co dodat na závěr.
Každý jeden z nás prožíváme své boje. Každý z nás má něco, z čím válčí, co jej otravuje, bere mu sílu a odvahu, činí ho slabším.
Co si ale každý už nedokáže připustit, je, že to je NORMÁLNÍ. Neznamená to, že je to psychopat, že je s ním něco špatně, že je skutečně slabý.
Znamená to, že je jen člověk. A nikdo není dokonalý.
A to je na tom to krásné, protože to nám dává každému jinou osobnost. Jiné prožívání. Díky tomu jsme každý svůj, jedinečný, osobitý.
Kdykoliv máš teda pocit, že je toho moc, zkus se nějak zabavit. Najdi to, co máš rád. Jdi ven, na vzduch, jen tak se projít, nebo běhat, na kolo, na roadtrip. Kresli, piš, tanči, hraj na hudební nástroj, zpívej na celý dům, křič, nebo skákej. Běž a mluv o svých pocitech s někým. Nebo naopak mlč a vnímej každý kousek svého těla. Co se s ním děje. Medituj. Zhluboka dýchej. Jdi sportovat, boxovat do pytle, plavat. Pomazli se se svým psem. Kup si něco hezkého na sebe, nebo něco dobrého k jídlu.
Hlavně si neubližuj...nestojí to za to.
Každý den se uč přijímat své démony a neměj strach z toho, že je to třeba cesta na celý život. Nic není ze dne na den. A i cesta je cíl.
A já na to nemám co říct. Krom toho, že mi v hlavě zase jede další vlna myšlenek nad tím, jak moc to jde na mě asi poznat a co proti tomu dělat.
Je to totiž pravda.
Jestli s něčím dennodenně bojuji, tak jsou to právě všemožné nitě, útržky a cáry různých vzpomínek, domněnek, myšlenek, názorů, snů,... prostě všeho možného, co mi útočí na tu kulatou věc na krku (asi hlava..?) a ne a ne se toho zbavit.
Respektive.
Když jsem byla mladší, strašně mi to vadilo. Bojovala jsem proti tomu, nesnášela jsem to. Protože upřímně, kdo by to měl rád...
...když se Vám chce hrozně moc spát, ale neustále Vám koluje hlavou, co jste ten dělali, jak to mohlo být jinak a jak to celé pak mohlo dopadnout jinak... A co teprve zítra??? Pojďme vymyslet plán událostí na celý další den, ano prosím!
...když máte dávat někde pozor, ale těkáte pohledem, hrajete si s prsty na rukách a už se vidíte někde jinde, a to nejlépe v úplně jiné realitě, kde by se to všecko, co si vysníte, skutečně mohlo stát.
...když se někam chystáte a už vidíte celý scénář toho, co by se mohlo stát a jakým způsobem by to mělo vlastně proběhnout (jaké zklamání, když to tak pak není...)
...když chcete jednou prostě jen klidně sedět a být, v danou chvíli na daném místě, ale nejde to, protože už Vám zase v hlavě plují miliardy konspiračních teorií.
Je to otravné. Hrozně moc.
Zkoušela jsem kde co, abych to alespoň trochu zmírnila.
Zpočátku mělo všecko pozitivní účinek - soustředění se na cvičení, vypsávání se z myšlenek, mindfulness, hudba, tanec, procházky,... Ale postupem času se to overthinkování a neutichající myšlenkové záznamy prodralo i do těchto odpočinkových aktivit.
Začala jsem to nazývat démony.
Protože jak jsem psala výše, nesnášela jsem to.
Měla jsem za to, že mi to ničí život. Že jsem díky nim spoustu věcí pokazila, přepískla.
Sváděla jsem to na démony a cítila se oproti nim více a více bezmocná. Jasně, byly dny, kdy nebyly tak silní, nebo jsem já byla silnější a nedobývali mě tolik.
Ale jak už to tak bývá, vzpomínky bývají hlasitější ohledně těch negativních zážitků. Nebo nevím, jak to máte vy, ale spíš u těchto záležitostí mám naprosto jasno, jak se co stalo, přesné pořadí, věty, pocity, bolest... U těch šťastných chvílí, ať už je jakkoli mindfull prožiju, se mi to stejně tak nějak sleje do jednoho uzlu, u kterého je hrozně těžké jej nějakým způsobem rozmotat do jednotlivých provázků.
Takže démoni byli hlasitější.
A démoni byli mou součástí.
Nenáviděla jsem je. A to je jasnou rovnicí k tomu, že jsem nenáviděla i sama sebe. A o to více, protože jsem nad nimi neuměla zvítězit. Že jsem byla tak slabá.
Proč to píšu v minulém čase....?
Nemůžu říct, že je to úplná minulost.
Není.. Ani zdaleka.
Démoni jsou tu pořád se mnou. Pořád těžce bojuju se sebeláskou a sebepřijetím, i když je to už opravdu velký posun (ticho, ty démone, který mi právě našeptáváš, že se nějak moc vychvaluju!).
Ale naučila jsem se je brát jinak.
Jako svou součást. A já už taková jsem. A taková bych se přece měla brát ne?
Poprvé mi tuto možnost ukázal Jacoby Shaddix, zpěvák americké kapely Papa Roach.
Bylo by krásné, kdybychom o to spolu mohli mluvit osobně, otevřeně, protože si myslím, že on sám má k tomu spoustu poutavých příběhů. Ale tak dokonalé by to být nemohlo.
Nesetkala jsem se s ním až tak osobně.
Bylo to na koncertě v Praze, když jsem na nich byla poprvé. Rozmluvil se o tom tak krásně před písničkou Scars (která je celá prostě dokonalá) a v souvislosti s Chesterem (zpěvák Linkin Park), který necelé 2 měsíce předtím spáchal sebevraždu.
Nepamatuju se přesně slovo od slova, co říkal. To ani náhodou. Vím jen, že mě to hluboce zasáhlo. Jak mluvil právě o těch démonech, které si nosí KAŽDÝ, v různých podobách, různých intenzitách, projevech,... A že s nimi taky dlouho bojoval. A že to je dlouhý a vyčerpávající boj.
Ale na druhou stranu nekonečný a zbytečný. Člověk přece válčí sám se sebou. Jak může být vítěze, nebo poraženého?
A tak to zkusil jinak. Přijmout to. Přijmout sám sebe takový, jaký je. Se vším všudy.
A ještě se o tom rozmluvit veřejně. Skrze své texty, svou hudbu. Sdílet to se svými fanoušky, se světem.
Stála jsem uprostřed davu, který samozřejmě nadšeně vřeštěl a pištěl, protože asi každý v tom nacházel něco, co přesně sedělo na něj.
A mně se hnaly slzy do očí. Došlo mi, že nemusím bojovat. Že tím bojem se akorát více a více srážím na kolena a ubližuju si. O to více pak přemýšlím, tropím blbosti, způsobuju sama sobě bolest.
Od té doby jdu na to jinak. Už ty démony neberu jako nutné zlo.
Ale jako něco, co mi taky může ukázat cestu.
Nesnažím se je mermomocí vypnout. Nechávám je mluvit, překřikovat se, tahat mě za rukávy a ukazovat jiné cesty.
Není to vždy jednoduché. Pořád by asi bylo lepší mít tlačítko, kterými by se jednoduše vypnuli, měla bych asi podstatně snazší život. Nebo minimálně v hlavě by mi bylo lehčeji...
Ale tak to není a nemá cenu přemýšlet nad tím, co by bylo, kdyby to tak bylo.
Myslím, že tím jsem udělala velký krok dopředu. Pohla se z místa.
Přijala je jako svou součást a přestala je nenávidět.
Jsou chvíle, kdy mě ovládnou a já nemůžu dělat vůbec nic. V takových chvílích jsem na sebe zase tvrdá, chci si ublížit, křičet na celý svět, utéct někam hodně daleko a začít jinak.
Ale nic netrvá věčně a i tento stav nakonec odezní. Já se uklidním a dojde mi, že je všecko v pořádku. Že se není čeho bát. Chvíli ještě bojuju sama se sebou a tím, jestli si nemám začít nadávat, jak jsem to nezvládla, zase se nechala ovládnout, zmítat a zbytečně (!!!) se jim poddala.
A pak mi dojde, pomalu, krůček po krůčku, že by to nemělo smysl.
Zhluboka nádech a výdech...
A jít dál.
Co dodat na závěr.
Každý jeden z nás prožíváme své boje. Každý z nás má něco, z čím válčí, co jej otravuje, bere mu sílu a odvahu, činí ho slabším.
Co si ale každý už nedokáže připustit, je, že to je NORMÁLNÍ. Neznamená to, že je to psychopat, že je s ním něco špatně, že je skutečně slabý.
Znamená to, že je jen člověk. A nikdo není dokonalý.
A to je na tom to krásné, protože to nám dává každému jinou osobnost. Jiné prožívání. Díky tomu jsme každý svůj, jedinečný, osobitý.
Kdykoliv máš teda pocit, že je toho moc, zkus se nějak zabavit. Najdi to, co máš rád. Jdi ven, na vzduch, jen tak se projít, nebo běhat, na kolo, na roadtrip. Kresli, piš, tanči, hraj na hudební nástroj, zpívej na celý dům, křič, nebo skákej. Běž a mluv o svých pocitech s někým. Nebo naopak mlč a vnímej každý kousek svého těla. Co se s ním děje. Medituj. Zhluboka dýchej. Jdi sportovat, boxovat do pytle, plavat. Pomazli se se svým psem. Kup si něco hezkého na sebe, nebo něco dobrého k jídlu.
Hlavně si neubližuj...nestojí to za to.
Každý den se uč přijímat své démony a neměj strach z toho, že je to třeba cesta na celý život. Nic není ze dne na den. A i cesta je cíl.
Komentáře
Okomentovat